Příběh
Když se chcete prosadit do norského týmu, potřebujete mimořádný talent. A ten Erlend Bjøntegaard má.
Město Kongsberg, které leží na jihu města, je známé především jako rodiště slavných skokanů na lyžích. Rodina Bjøntegaardova tu ale založila i pěknou biatlonovou tradici.
Sigvart, otec Erlenda, se prosadil ve Světovém poháru s norskou štafetou na stupně vítězů. Úspěchy slavil i jako trenér, mimo jiné u Američanů. Bylo logické, že k biatlonu vedl i svého syna.
Erlend dělal svému otci už od mládežnických kategorií radost. V roce 2009 se v Canmore stal dorosteneckým mistrem světa ve stíhačce, když zužitkoval druhou příčku ze sprintu. O dva roky později byl mezi juniory v Novém Městě čtvrtý ve stíhačce a se štafetou slavil bronz.
O pozici ve Světovém poháru si řekl na konci sezóny 2011/12 vítězstvím v IBU Cupu. Následující ročník už skutečně začal mezi elitou. A to ve velkém stylu. Smíšené štafetě pomohl v Östersundu ke stříbru a sám dojel sedmý ve vytrvalostním závodu.
Během dalších let ho trenéři opakovaně posílali do IBU Cupu, ale on se skvělými výsledky vracel okamžitě zpátky.
V sezóně 2017/18 se i díky první individuální medaili ve Světovém poháru probojoval na olympijské hry. V Pchjongčchangu si vedl znamenitě. Ve sprintu byl pátý, ve stíhačce devátý a v hromadném startu sedmý.
Erlend Bjøntegaard se postupně dral nahoru i v celkovém hodnocení elitního seriálu. Na konci ročníku 2018/19 stanul na 16. příčce, o rok později už na 12. Pak ale začal doplácet na velkou konkurenci v norském týmu a od ledna 2021 se ve Světovém poháru neobjevil.
Články
Text: Karel Halberštádt
Foto: Martin Kaděrka
Poslední aktualizace: 28. 12. 2021
