Bez olympijské účasti se letos bude muset obejít celá řada významných biatlonistů. A to ať už ze zdravotních důvodů, negativnímu postoji vůči vakcinaci proti covidu-19 či zkrátka neprošli krutým sítem národních nominací.
1) Johannes Dale
Že Johannes Dale nebude členem norské olympijské výpravy v Pekingu, by loni znělo jako šílenství a naprostý nesmysl. Vždyť právě před rokem vybojoval své první individuální medaile na MS v Pokljuce, v celkovém hodnocení skončil na životním pátém místě a v Pekingu měl být jednou z největších norských medailových nadějích. Jeho loňské a letošní výsledky jsou však jako nebe a dudy. Po svých nepřesvědčivých výkonech ze startu sezóny putoval do IBU Cupu a ani tam nezazářil a musel se tak prozatím s olympijskou účastí rozloučit. I na nedávném evropském šampionátu ukázal, že jeho střelecká forma neodpovídá olympijské kvalifikaci, kolísavé jsou i jeho běžecké časy, což byla loni jeho silná stránka. Malou náplastí mu zůstává evropské zlato ze smíšené štafety a fakt, že ve svých 24 letech jistě ještě bude mít více příležitostí dosáhnout svého olympijského snu.
2) Julian Eberhard
Rakouský dlouhán Julian Eberhard platí v posledních ročnících a především pak v tom letošním za jednoho z největších smolařů. Již loňskou sezónu musel z části odpískat kvůli přetrvávajícím problémům se zády. V té letošní mu pak byl osudným druhý sprint v Östersundu, který po pádu nedokončil. Následky pádu měly však dlouhodobější následky. V polovině ledna musel oznámit předčasný konec sezóny a s tím přišel i o olympiádu. O motivaci by v Pekingu měl Eberhard jistě postaráno. Vždyť olympijský cenný kov mu ve sbírce stále ještě schází, před čtyřmi lety v Pchjongčchangu přitom po placce sahal hned v úvodním sprintu, nakonec jej o ni o pár desetin sekundy připravil Dominik Windisch.
3) Vita Semerenková
O tom, že ani medailová minulost vám účast na olympijských hrách nezaručí, se před čtyřmi lety na vlastní kůži přesvědčil sám Ole Einar Bjørndalen. Letos stejný osud potkal Vitu Semerenkovou. Jedna z hvězd Zimních olympijských her v Soči v roce 2014, kde vybojovala bronz ve sprintu (po diskvalifikaci Rusky Olgy Viluchinové jí bylo přidělené stříbro) a navíc byla platnou členkou zlaté ukrajinské štafety, tentokrát nedostala od ukrajinských koučů zelenou. Přednost dostaly její mladší krajanky. Vita Semerenková je také několikanásobnou medailistkou ze světových šampionátu. V aktuální sezóně však ve Světovém poháru startovala pouze v úvodním kole v Östersundu. Po 44. a 77. místě následoval přesun do IBU Cupu, ve kterém už i zůstala. Tentokrát tak na olympijské expedici nedoprovodí své dvojče Valentinu, která se i ve 36 letech na hry probojovala.
4) Erlend Bjøntegaard
Prosadit se v tvrdé norské konkurenci je pěkný oříšek a své by o tom mohl vyprávět i Erlend Bjøntegaard. Nor, kterého v posledním roce trápí zdraví, býval na vrcholných akcích často pátým mužem norského týmu a nedostával tak příležitost ve všech individuálních závodech. Bjøntegaard, který se v minulosti dokázal probojovat na stupně vítězů, v sezóně 2019/20 mu dokonce patřila celková 12. příčka, navíc ani jednou na vrcholné akci nebyl členem žádné norské štafety a stále mu tak schází velká medaile. Tentokrát se jeho olympijský sen rozplynul v podstatě ještě před startem sezóny na testovacích závodech v Sjusjøenu. Tam zazářil Sivert Bakken a Bjøntegaard mu musel přenechat post v norském áčku. Ve Světovém poháru navíc Sivert Bakken i Filip Andersen podávali velmi slušné výkony a pojistili si místo v elitním týmu. Vedoucí muž IBU Cupu zazářil na Evropském šampionátu v Arberu, sám sebe by se však jistě raději viděl ověšeného medailemi z olympiády. Před čtyřmi lety k placce přitom měl nesmírně blízko, ve třech individuálních závodech, do kterých nastoupil, skončil v první desítce.
5) Klemen Bauer
Jedním z požadavků pořadatelů her, který musí všichni z účastníků splnit, je vakcinace proti covidu-19. To však nesplňuje Klemen Bauer. Biatlonista, kterému se díky jeho postoji k očkování přezdívá “slovinský Novak Djokovič”, tak přijde o svou pátou olympijskou účast. Nejblíže k medaili byl v roce 2010, když ve sprintu překvapil čtvrtou příčkou. Ač na něj slovinský svaz naléhal, Bauer své rozhodnutí o vakcinaci nezměnil i s vědomím, že jej to bude stát olympijskou účast. Ještě před startem sezóny doufal, že se tato podmínka změní a vakcinace nebude nutná. Bauer se k celé situaci dlouze vyjádřil na svém instagramu, kde se zpovídá ze svého přístupu k tělu a jak si dává pozor, co nechá do svého těla aplikovat. Mimo jiné vyjádřil i obavy z vedlejších účinků, které by jej jako sportovce mohly v přípravě ovlivnit. Bauer se ze stejného důvodu již nemohl zúčastnit Světového poháru v Antholzi.
6) Anton Babikov
Paradox prožil při poslední předolympijské zastávce Světového poháru Anton Babikov. Po více než pěti letech se dočkal individuální výhry, radost z ní mu však byla odepřena. Nedlouho před tím totiž byla oznámena ruská olympijská nominace a jméno Antona Babikova v ní nefigurovalo. Rusovi se poté, co exceloval v nižším IBU Cupu, povedl návrat do Světového poháru. V Oberhofu dojel šestý, o den později slavil vítězství ve smíšených dvojicích. V Ruhpoldingu však přišel výrazný propad. Tam se naopak nadmíru dařilo Maximovi Cvetkovovi. Právě Cvetkov, který tři roky chyběl na mezinárodní biatlonové scéně, dostal přednost před Babikovem. Jeho sezónním maximem je přitom deváté místo. Těžko říct, jak by se ruští trenéři rozhodovali po Světovém poháru v Antholzi, to už však bylo pozdě svá rozhodnutí měnit a černý Petr tak zbyl na Babikova. Ten zůstal doma v Rusku v nevděčné roli náhradníka.
7) Franziska Hildebrandová
Po delší odmlce letos ve Světovém poháru opět závodí Franziska Hildebrandová a po návratu si nevede vůbec špatně. Do německého áčka se dostala v lednu poté, co ze zdravotních důvodů absentovala Franziska Preußová. Ve třech lednových závodech byla Hildebrandová nejvýše postavenou Němkou a hájila čest této biatlonové velmoci v elitní dvacítce. Skvěle zvládla i štafetu v Ruhpoldingu, kde napravovala zaváhání Vanessy Hinzové a dostala svým bezchybným výkonem Němky zpět do hry. Na olympijskou kvalifikaci však již bylo pozdě. Dvojnásobná štafetová mistryně světa nedostala od německých trenérů pro olympiádu zelenou. Místo ní jsou v německé sestavě biatlonistky, které podávaly stabilní výkony v minulých letech, jako např. Anna Weidelová. Proti Hildebrandové navíc byl i fakt, že Němky letos nemohou do Pekingu vyslat šest reprezentantek, jako tomu bylo v Pchjongčchangu, kdy suverénně dominovaly Poháru národů. Zatím poslední olympijskou vzpomínkou tak zůstává hořký štafetový závod, kde Němky skončily až osmé a byla to právě Hildebrandová, kdo poté způsobil kontroverzi, když se v rozhovoru ostře ohradila proti trenérské volbě při výběru členek německého týmu.
8) Anastasija Merkušinová
Od roku 2017 braly Ukrajinky medaili na každém světovém šampionátu. Ve všech čtyřech případech byla nepostradatelnou součástí úspěšného ukrajinského výběru i Anastasija Merkušinová. Merkušinová byla členkou ukrajinské výpravy již před čtyřmi lety ve svých teprve 23 letech. Tehdy však Ukrajinky, které obhajovaly zlato, propadly a dojely až na 11. pozici. Po úspěších, které Merkušinová se svým týmem na posledních šampionátech nasbírala, určitě pomýšlela na olympijský reparát. V letošní sezóně však přišel výsledkový propad a pro Merkušinovou již v ukrajinské nominaci nezbylo místo. Místo vysněné olympiády tak závodila minulý víkend v Arberu a i tam vyšla medailově naprázdno.
9) Valerija Vasněcovová
Krutou realitu covidové doby si v posledních dnech naplno uvědomila Ruska Valerija Vasněcovová. Ta momentálně zažívá průlomovou sezónu a o její nominaci do Pekingu nebylo pochyb. Vasněcovová si letos 11. příčkou vylepšila osobák, daří se jí i ve štafetách. Tam se se svými krajankami již třikrát postavila na stupně vítězek. Ještě nikdy nestartovala na olympijských hrách ani na světovém šampionátu. Letos se tak těšila na svou premiérovou účast na vrcholné akci. Její sen se však rozplynul. Krátce před startem her byla pozitivně testována na covid-19 a musela se se svou účastí rozloučit. Na její úkor mohla do Pekingu odcestovat Jevgenija Burtasovová, která letos řádí v IBU Cupu a na evropském šampionátu si na krk pověsila dvě zlata.
10) Elisa Gasparinová
Pryč jsou doby, kdy Švýcarky ve štafetách udivovaly svět a pravidelně sbíraly pódiové příčky. Na vině je i nebývalý pokles formy Elisy Gasparinové. Její kariérní maxima pochází právě z olympijských her. V Soči skončila osmá ve sprintu, na stejnou pozici dosáhla i o čtyři roky později v individuálu. Letošní sezóna jí však vůbec nevychází a nachází se až na celkovém 98. místě. V dosavadním průběhu ročníku vydřela pouhý jeden bod a to ve stíhačce v Ruhpoldingu. Není tedy divu, že přednost dostalo švýcarské mládí. Olympijská účast nemine úspěšnou juniorku Amy Basergaovou, z neúspěchů Elisy Gasparinové těží i Irene Cadurischová. Stejný osud jako Elisu potkal i její sestru Aitu Gasparinovou, naopak nejstarší ze sesterského tria Selina Gasparinová bude Švýcarsko reprezentovat již na čtvrtých olympijských hrách.
Myslím si, že Hildebrand by si zasloužila být součástí německého týmu na OH. Trenéři měli pružněji reagovat vzhledem k její narůstající formě a vzít v potaz, že od začátku roku má z Němek nejlepší výsledky a asi i formu. Anna Weidel je třeba slušná střelkyně, ale jako pomalá běžkyně zřejmě nebude nikdy elitní biatlonistka. Přitom věk na lepší výsledky už dávno má. Německý realizační tým opravdu nechápu.