Estonsko, Litva a Lotyšsko. Tři pobaltské země spojuje dlouhá biatlonová historie. Sportovci z Pobaltí se prosazovali ještě pod hlavičkou Sovětského svazu, posléze už reprezentovali své samostatné státy. V tomto článku se podíváme na biatlonovou historii těchto tří zemí, ale také na jejich současnost a budoucnost.
Úspěchy pod sovětskou vlajkou
Sportovci z pobaltských zemí se prosazovali do sovětské reprezentace velmi těžko. U biatlonu to platilo dvojnásob, konkurence v SSSR byla obrovská. Asi největší díru do světa udělal Algimantas Šalna. V Sarajevu 1984 slavil se štafetou olympijské zlato, šlo o vůbec o první medaili rodilého Litevce v historii zimních olympijských her. Dvakrát také přispěl štafetě ke zlatu na mistrovství světa a sám vyhrál čtyři závody Světového poháru. Pak chvíli trénoval Sovětky a posléze se vydal na trenérskou zkušenost do USA.
V barvách SSSR se prosadila také Kaija Parveová. Rodačka z Tallinu se zúčastnila Mistrovství světa v Chamonixu v roce 1984, kde poprvé závodily i ženy. Se štafetou získala zlato. V dalších letech přidala ještě šest titulů mistryně světa, z toho dva v individuálních závodech. V sezóně 1984/85 byla v celkovém hodnocení Světového poháru třetí.
Rozpad Sovětského svazu na začátku devadesátých let byl velkou šancí pro biatlonisty, kteří se v nabité konkurenci nemohli dostat do reprezentace. Spousta z nich ukázala, že má na to závodit na mezinárodní scéně.
Estonská pohádka
Estonec Kalju Ojaste debutoval na mezinárodní scéně až po třicítce, jeho krajan Urmas Kaldvee dostal od Sovětů čtyři příležitosti. Oba byli stavebními kameny nově vzniklé reprezentace Estonska a společně s Aivem Udrasem a Hillarem Zahknou dosáhli na jeden z největších úspěchů v historii estonského sportu. Na Mistrovství světa v Novosibirsku v roce 1992 vybojovali bronz v týmové soutěži.
Ojaste byl později na Zimních olympijských hrách v Naganu 1998 vlajkonošem estonské výpravy. Z biatlonistů měli tuto čest i Eveli Saueová (2006), Roland Lessing (2010) a Indrek Tobreluts (2014). To svědčí o výsadním postavení tohoto sportu v Estonsku.
A podobně je to v Litvě. Vůbec prvním vlajkonošem byl v Albertville 1992 Gintaras Jasinskas. V Pchjongčchangu 2018 na něj navázal Tomas Kaukėnas. Jen lotyšští biatlonisté se zatím nedočkali, mají velkou konkurenci v bobistech a hokejistech.
Výjimečná generace Lotyšů
Když jsme zmínili velký úspěch Estonců, musíme se zastavit i u Lotyšů a jejich nejúspěšnější generace. Ilmārs Bricis, Oļegs Maļuhins, Jēkabs Nākums a Gundars Upenieks skončili v devadesátých letech ve Světovém poháru dvakrát čtvrtí ve štafetě.
Maļuhins je dosud jediným lotyšským vítězem závodu Světového poháru, povedlo se mu to v roce 1999 ve sprintu v kanadském Val Cartieru. Bricis sice nevyhrál, ale je to pravděpodobně on, kdo si zaslouží označení největší lotyšský biatlonista všech dob. Získal dva bronzy na mistrovství světa a k tomu dalších pět medailí ve Světovém poháru. Zúčastnil se 6 olympiád a závodil do neuvěřitelných 47 let.
Původně sice ukončil kariéru po sezóně 2011/12, kdy mu bylo 41 let, ale v sezóně 2016/17 se vrátil, aby pomohl Lotyšsku vybojovat olympijské místenky. To se nakonec povedlo. Kariéru si pak ještě o rok prodloužil a třeba v Hochfilzenu pomohl štafetě k 10. místu.
Litevské čekání na medaili
Jestliže za dob Sovětského svazu vyčnívalo jméno rodáka z Litvy Algimantase Šalny nad Lotyši a Estonci, tak v éře samostatných států litevská reprezentace nad konkurenty z Pobaltí trochu zaostávala.
Zmíněný vlajkonoš Gintaras Jasinskas vybojoval 19. místo na ZOH v Albertville 1992 a na MS v Borovci 1993, což jsou dosud jedny z největších úspěchů této země. Diana Rasimovičiūtėová zase získala na MS v Pchjongčchangu 2009 11. příčku, ve Světovém poháru bylo její maximum ještě o 3 pozice lepší. Jejím manželem je mimochodem Lotyš Bricis, o němž ještě bude řeč.
Litva tak stále čeká na první cenný kov ve Světovém poháru. Dosud jedinou litevskou medailí na mezinárodní scéně je bronz Igorise Ščekočichinase na Mistrovství Evropy juniorů v Kościelisku 2000.
Teď má navrch Estonsko
Jak jsou na tom pobaltské země teď? Nejlépe vychází z porovnání Estonsko. To se před rokem rozloučilo se svou legendou Rolandem Lessingem. Jeho druhé místo ze stíhacího závodu v Pokljuce v sezóně 2009/10 je dosud estonským maximem ve Světovém poháru. Letos však došlo k jeho vyrovnání, když Rene Zahkna a Regina Ojaová opět v Pokljuce vybojovali druhé místo v závodě smíšených dvojic. Otec a syn Zahknovi tak mají prsty ve dvou ze tří estonských medailí ve Světovém poháru.
Individuální výsledky Estonců v uplynulé sezóně už tak slavné nebyly, v celkovém hodnocení byla nejvýše 54. Ojaová. Zatímco ženy si udržely kvótu čtyř startujících v nadcházející sezóně, muži spadli na tři.
Naopak litevští muži skončili v Poháru národů na historickém 16. místě a budou jezdit ve čtyřech. Navíc mají velkou naději, že budou ve stejném počtu poprvé v historii startovat i na olympiádě. Na tom jim stačí zůstat v nadcházejícím ročníku Světového poháru v první dvacítce.
Trio Karol Dombrovski, Tomas Kaukėnas a Vytautas Strolia se poměrně pravidelně objevuje na bodech, Strolia si dokonce letos v Oberhofu zajel životní 20. místo. Kaukėnas je zase 13. a 17. mužem Zimních olympijských her v Pchjongčchangu. Nyní obnovil spolupráci s Lotyšem Ilmārsem Bricisem, pod kterým se připravuje i Baiba Bendiková.
Obecně platí, že v pobaltských zemích mají navrch muži. Litva nedokázala v minulé sezóně ani jednou sestavit ženskou štafetu, Lotyšsku se to povedlo jednou, a to po devítileté pauze. Samozřejmě u toho byla i Bendiková, která svými výkony naprosto vyčnívá nad dalšími Lotyškami. Vždyť ve Světovém poháru už byla dvakrát pátá.
Velmi podobně je na tom také Andrejs Rastorgujevs, za kterým je rovněž velká díra. Dvaatřicetiletý biatlonista dokonce vystoupal ve Světovém poháru dvakrát na stupně vítězů, pokaždé z toho bylo druhé místo. Nikdo další v lotyšské kombinéze se ani nepřiblížil bodům.
Pobaltské naděje
Výsledky juniorů a dorostenců dávají všem třem zemím naději do budoucna. Litevci už ve Světovém poháru nasazují Lynase Banyse, šestého z Mistrovství Evropy juniorů 2018. Ve štafetě v Ruhpoldingu letos pomohl k historickému 14. místu. V záloze pak je Maxim Fomin, sedmý a osmý dorostenec světa v roce 2019.
Největší nadějí Estonců je zřejmě Kristo Siimer, 14. na letošním MSJ v kategorii juniorů a dokonce 8. mezi dorostenci v roce 2018. Mezi juniorskou elitu se prosazuje i Lotyš Edgars Mise, na evropském šampionátu byl letos 11. a na světovém 13. Osmý skončil ve vytrvalostním závodě dorostenců na letošním MSJ Renars Birkentals.
Pravdou je, že výrazně lepší zázemí mají v Estonsku a Lotyšsku. Proto také Litevci často dojíždí do tréninkových areálů v sousedních zemích. Estonsko se dokonce dočká v sezóně 2021/22 prvního Světového poháru, který zavítá do známého lyžařského střediska Otepää. Mezinárodní parametry má také areál v Haanju, kde se v nadcházejícím ročníku pojede IBU Junior Cup. Lotyši zase příští rok uspořádají Mistrovství Evropy juniorů v Madoně.
Dá se očekávat, že pořádání závodů v pobaltských zemích ještě zvýší popularitu biatlonu. Což je dobře i z mezinárodního pohledu. Atraktivitě biatlonu jistě pomůže, když se budou prosazovat sportovci z co nejvíce zemí.
Hlavní foto: Regina Ojaová a Rene Zahkna (Autor: Petr Slavík)
Zajímavý článek. Ale u této věty:
Otec a syn Zahknovi tak mají prsty ve dvou ze třetí estonských medailí ve Světovém poháru.
Dala bych „ve dvou ze tří estonských medailí”.
Díky za upozornění, opraveno.