Italsko-rakouská Anterselva dlouhodobě nepatří mezi místa českému biatlonu zaslíbená, a přesto se do sluncem zalitého tyrolského údolí všichni těší. Komentátory nevyjímaje. Ti sice zpravidla sedí uzavřeni v temných kabinách redakcí rozesetých po evropských zemích a k horské pohádce mají stejně daleko jako během závodů v Oberhofu, ale na biatlonisty svištící pod blankytnou oblohou po bílém sněhu je zkrátka i přes televizní obrazovku pohled vysloveně radostný. Závody se pak komentují samy.
Nadmořská výška areálu přináší do závodů nový prvek. Zatímco 1400 metrů nad mořem v Pokljuce nikoho příliš nevzrušuje, o necelých 250 m výše ležící Anterselva dokáže zatopit i zkušeným biatlonistům. Zvlášť když se jede nejdelší disciplína. Ještě jste se ani nenaučili italsky říct trestná minuta, tělo se sotva vydrápalo na 1000 m. n. m. a už musíte jet individuál.
Experiment českého týmu s bydlením u stadionu nevyšel podle představ. Aktuální skvělá forma zachránila první dny pouze Krčmáře a Puskarčíkovou, která si však životní závod pokazila poslední střelbou. Ostatní tahali nohy a stříleli po srnkách. Dokonale toho využila domácí Runggaldierová, která ač střelecky i běžecky průměrná, probila se nepříjemným větrem ke třetímu místu. Už poněkolikáte v této sezóně jsme byli svědky zcela nečekaných debutů na stupních vítězů. Čepelin, Babikov, Jurkevičová, Puskarčíková, Chevalierová… biatlon zůstává krásně nepředvídatelný.
Zatímco individuály jsem strávil v roli diváka a italskou velkou parádou se kochal kolega Michal Šíma, u víkendových masáků a mých oblíbených štafet už jsem nechyběl. V sobotu dorazila do redakce i naše expertka Bára Tomešová, jenže ouha! Na Australian Open ne a ne skončit tenisový zápas a Eurosport má pouze dva kanály. Biatlon musel tentokrát ustoupit až do podvečerních hodin. Což znamenalo, že Bára odjela za svými povinnostmi a na mě čekal záznam závodu.
Komentování záznamu většinou řeším tak, že do něj jdu, aniž bych znal jeho výsledky. Má to sice svoje nevýhody, například když režie střihne o 20 minut dále a vám ta doba logicky trochu chybí, ale umožňuje vám to závod prožít naplno. Bavíte diváky i sebe a emoce, které posíláte do éteru, jsou ryzí a uvěřitelné. Tentokrát jsem ale vzal zavděk přímým přenosem u konkurenční TV a sledoval, jak se čeští muži trápí se štafetou. Namlsaný český divák schytával jednu facku za druhou. Dokonce ani Gábina neudržela vedení v závodě s hromadným startem. Nebýt to v Anterselvě, utrhla by se Hochlerové hned po střelbě a Laura by dojela maximálně druhá. Koukalové však už mnoho energie nezbývalo, protože nenastoupila ani do nedělní štafety. A to poběží další závod až na mistrovství světa za dva týdny! Člověk by řekl, že jeden závod by snad ještě zvládla, ale Zdeněk Vítek jí zřejmě plánuje tvrdou přípravu. Vrchol roku je vrchol roku. V neděli jsem tedy svůj strach o první polovinu štafety přebíjel skutečností, že ani další týmy nejedou v plném složení a že holky to už vloni zvládly slušně i bez Gábiny. Že si Lucka Charvátová dala svoje trestné kolo, zase tak hrozné nebylo, ale zaskakující Lea Johanidesová jiskru naděje na návrat do závodu nevykřesala. Těžko říct, zda to bylo nervozitou, malou aklimatizací, nebo prostě jen nedostatkem rychlosti, tři minuty ztráty navíc byly zdrcující. Lea nám připomněla, že rozdíl mezi světovým pohárem a IBU Cupem je stále propastný.
A protože se ani jeden ze tří českých účastníků mužského masáku neprobojoval do první dvacítky, byl to nakonec docela chudý biatlonový víkend. Jasně, napsat to před pěti lety, trefila by mě Gábina malorážkou mezi oči, ale při síle současného českého kádru se dalo čekat opravdu víc. Na druhou stranu, jedno nepovedené kolo světového poháru nic neznamená, a Češi zůstávají ve hře o velké medaile. Získá Gábina Koukalová to vysněné zlato? To se vsaďte!
Béla En
komentátor Eurosportu
