Klobouček, pane biatlonisto!

Zvlhly mu oči, když v Novém Městě po posledním závodě děkoval za podporu v časech dobrých i horších. A slzičky kapaly i biatlonovým fanouškům. U televizních obrazovek. Dojetí neskryl ani ten, kdo stál u zrodu grandiózních úspěchů českého biatlonu – Ondřej Rybář.

Před dvěma roky se v Oslu rozloučil s prvním Čechem, který dosáhl na olympijskou medaili. S tichým Jaroslavem Soukupem. Před rokem se přes sociální sítě s biatlonem rozžehnala tak trochu bláznivá superstar Gabriela Koukalová. A 7. března 2020 dojel do cíle biatlonového života český doyen Michal Šlesingr. Muž, který dokázal porazit všechny světové velikány. Od Oleho Einara Bjørndalena přes Martina Fourcada či Emila Hegleho Svendsena po Tarjeiho Bøho, který s mladším Johannesem sympaticky aplaudoval českému loučení.

Michalovi Šlesingrovi se jeho biatlonová kariéra slila v jeden dlouhý tok závodů. My si ale na některé kapičky dobře pamatujeme. Pojďme na ně.

Juniorský mistr světa

Pochází z Pardubického kraje, z Dolní Dobrouče se záhy přestěhoval do líhně biatlonových nadějí – Letohradu. Tady ho na umělohmotné lyžičky na sídlištní sníh postavili rodiče. Ve dvanácti letech mu dali v lyžařském oddíle do ruky flintu, ve škole dostal stále neobjasněnou přezdívku Boušek a v sedmnácti už v polském Zakopaném vstoupil na mistrovství Evropy na mezinárodní scénu.

Ve sprintu juniorů skončil šestý, mimochodem – stejně jako taktéž debutující Jaroslav Soukup ve vytrvalostním závodě. Byl velmi silný na lyžích a měl střelecký cit. Celou kariéru se mu lépe dařilo na položkách vleže a na tvrdém podkladě.

V prvním roce nového tisíciletí už se mezi juniory na Evropě postavil na stupně, ve vytrvalostním závodě byl stříbrný. A bylo mu 19 let, když se stal juniorským mistrem světa ve stíhačce a poprvé se představil ve Světovém poháru. Spolu se Soukupem zahájil pohárové účinkování neoblíbenou třináctkou. Štafeta skončila sice poslední, ale oba junioři již jen dobíhali po trestných kolech svých dospělých parťáků. Psal se rok 2002.

Štafetové úspěchy

O rok později už absolvoval své první dospělácké mistrovství světa. V Chanty Mansijsku ještě nezářil, ale definitivně se stal spolehlivou součástí štafety. S nyní americkým servismanem Petrem Garabíkem, expertem ČT a mistrem světa Romanem Dostálem i svým nynějším trenérem Zdeňkem Vítkem skončili šestí. On sám byl na svém úseku po dvou dobíjeních třetí.

Nejlépe byl v kariéře se štafetou stříbrný ve větrném Oberhofu, loni dosáhl na nejlepší umístění na mistrovstvích světa – český tým skončil čtvrtý. Většinou štafetě pomáhal, ale nebylo každý den posvícení. Velké pochopení měl proto v posledním týmovém klání v NMNM pro novou krev v reprezentaci Jakuba Štvrteckého, který střelbu z předních pozic neustál. I jemu se to, už jako zkušenému mazákovi, stalo. V Oslu 2015 měla česká štafeta nakročeno po vynulovaných položkách Michala Krčmáře a Jaroslava Soukupa k top výsledku. Boušek v malé skupince po trati letěl, přijel jako druhý na stojku a … šel na dvě trestná kola. Jak po závodě řekl – prostě jsem se z té pozice po…. Předával osmý a Ondřej Moravec ve své superformě – a opět na střelnici čistý – dovezl kolegům čtvrté místo. V čerstvé paměti máme i opačný pól. Na olympijských hrách v Koreji přijel do cíle svého druhého úseku první, s náskokem 16 sekund na Švéda Nelina, pozdějšího vítěze. Češi skončili sedmí.

Úspěšný Antholz

Ale zpět k závodům, kdy jel sám za sebe. Od ruského šampionátu v roce 2003 již objížděl Světový pohár pravidelně, i když si ještě sem tam do juniorské kategorie odskočil. Třeba vyhrát Mistrovství světa v letním biatlonu v Osrblí, kde mu už na paty začal šlapat o dva roky mladší Ondřej Moravec, další superzávoďák do úspěšné české party.

Do elitní desítky nahlížel, nejvíc se mu dařilo v čtyřpoložkových závodech, ale na medaili stále čekal. A přišla v ten nejvhodnější okamžik – na Mistrovství světa v Antholzi 2007. Ve sprintu byla stříbrná, stíhačce bramborová a ve vytrvalostním závodě bronzová.

Pak začaly přicházet medailové úspěchy v závodech „normálních“. Ta nejcennější se mu na hrudi zaleskla v posledním závodě sezóny 2007/2008 v Oslu. O desetinu sekundy porazil v masáku mistra světa Nikolaje Kruglova a o pět olympijského vítěze z Nagana Halvarda Hanevolda, norského borce, který loni bohužel zaklepal na bránu nebeskou.

Několikrát těsně pod vrcholem

Ke zlatu se přiblížil ještě několikrát, nejblíž k němu byl v Ruhpoldingu před pěti lety. Chyběla mu k němu nula. Tedy nula sekund – nemilosrdná byla až cílová fotka. V tomtéž roce ale stupínek nejvyšší navštívil. O tom ale později.

Každopádně právě sezóna 2014/15 se mu povedla. Jako jediný Čech se podruhé v celkovém hodnocení dostal do elitní desítky. Skončil osmý, o stupínek lépe než v ročníku 2010/11. A v létě operací nosní přepážky vyřešil věčně se opakující záněty horních cest dýchacích. Ty ho připravily jak o možné úspěchy na prvním domácím mistrovství světa, tak o konkurenceschopnost na ZOH v Soči, pro české barvy tak úspěšných. A zmizela mu náplasťová ozdoba nosu… Ještě před zrzavým vousem vedle břitkého humoru jeho poznávací znamení.

Poslední vzpomínka na stupně vítězů českému bardovi při rekapitulování vyběhne z Oberhofu. Bylo mu 34 let (pravda, oproti o 9 let staršímu Bjørndalenovi mladíček), na sprintové trati byl třetí nejrychlejší a od zlatého Juliana Eberharda ho oddělilo deset sekund. O tolik byl pomalejší na střelnici. Nikdy nebyl rychlostřelec jako třeba stejně starý Simon Eder, který roli nejzkušenějšího biatlonisty od Čecha přebírá.

Zlatý mix

Ale opět průlet o pár roků zpět. Bylo šest dní před Vánocemi 2011, když započala éra medailových smíšených štafet. Finišoval na druhém místě a dodnes se usmívám při vzpomínce na nevěřící pohledy Gabriely Koukalové a Veroniky Vítkové, které šly v Hochfilzenu na své první vyhlašování. To Ondřej Moravec už ten slastný pocit půl roku předtím zažil i díky Bouškovi se štafetou v Oberhofu. Bronzem navázala smíšená štafeta hned na začátku sezóny následující. Česká radost pokračovala i na domácím mistrovství světa i olympijských hrách, ale bez něj. Nebyl zdravotně fit.

Ale satisfakce se dočkal. Před již narvanými tribunami v Novém Městě skončila osvědčená sestava v rámci Světového poháru v roce 2015 stříbrná. A o rok později se s ní ocitl na vrcholu.

V úžasné formě startoval na šampionátu v Kontiolahti 2015, skončil nejhůře 14. Ale hlavně se poprvé stal mistrem světa. Právě díky smíšené štafetě. Jako druhý předával Ondřeji Moravcovi, který ji dovezl až na vrchol. Symbolicky vlajku naší malé zemičky nesl na stupně právě ten, který ji má tak rád a tolik pro ní udělal. A za jedinou kaňku na svém vrcholném výsledku označil liduprázdné tribuny.

Asi mu na vrcholech nebyly souzeny…

Jeho kariéra v číslech:

• 422x startoval ve Světovém poháru
• 19x během 19 sezón přebíral medaili
• individuálně byl 1x zlatý, 4x stříbrný a 7x bronzový
• 14x zažil atmosféru MS
• 3x na něm získal cenný kov
• 4x se ho týkaly zimní olympijské hry
• nejlépe byl 6. se štafetou v Turíně (2006) a 16. v masáku ve Vancouveru 2010
• je juniorským i letním mistrem světa a vicemistrem Evropy

Sportovní výsledky z něj udělaly biatlonového velikána, Martin Fourcade ho přímo nazval legendou, ale neodchází jen super závodník a počítačový nadšenec. Po letech, kdy biatlon miloval i nenáviděl, odchází chlap s velkým CH. Chlap, který bavil nejen parťáky sarkastickým humorem. Chlap, který se nikdy nebál nahlas protestovat proti nepravostem a všechny síly napnul k boji proti dopingu. Chlap, který se nevymlouval a nebrečel. Chlap, který šel do bahna poděkovat fanouškům a podpořit kolegy alespoň zdáli. Chlap, který miluje adrenalin a létání na všechny způsoby. Chlap, který se během kariéry stihl oženit s okouzlující Petrou, přivítat na světě Viktorku a Benedikta a neskutečně je milovat. Chlap, který prostě bude chybět. I když víme, že takový prostě je koloběh, nejen biatlonového, života. A třeba se vrátí. Biatlonu může hodně dát i mimo tratě a střelnici.

A pokud ne, nevadí. Své si nadmíru odpracoval. Stačí už jen jediné, poděkovat.

Takže – DÍKY. BYLA TO SUPER JÍZDA

Hlavní foto: Michal Šlesingr (Autor: Petr Slavík)