Po dvou knihách Martina Fourcada se české verze dočkalo další dílo biatlonových legend. Tentokrát se pera chopili bratři Bøovi společně s novinářem Lassem Lønnebotnem. Fanouškům přiblížili své zážitky z biatlonu i osobní život.
Tarjei a Johannes Bøovi zvolili pro svou knihu dobrou taktiku. Ve vyprávění se střídají. Po každé Tarjeiově kapitole následuje kapitola v Johannesově podání. Děj tak dobře odsýpá. Lišácky na to šli i se závěry kapitol, které zůstávaly otevřené a bratři jen naznačili, že to podstatné se dozvíme až v následující kapitole, což čtenáře nutí číst dál a dál.
Úvod knihy je věnovaný jejich dětství, dospívání a rodinným vazbám. Dozvíme se například, že ačkoliv je Tarjei nyní považován za milou tvář biatlonu, v pubertě byste ho za staršího bratra nejspíš nechtěli. Detailně jsou popsány i jejich začátky s biatlonem, první dojmy z reprezentačního týmu a prvotní úspěchy. Nový náhled na Tarjeiovy první biatlonové úspěchy dostáváme díky popisu toho, jak to celé před televizním přijímačem prožíval tehdy 16letý Johannes.
Kromě úspěchů norští bratři ale nezapomněli ani na své horší období, a tak se s námi podělí i o své zdravotní patálie a zdlouhavé cestě z nich ven. Pečlivě jsou popsány jejich kariéry zhruba do roku 2015, pak v knize nastane zlom a vyprávění se zaměřuje spíše na jejich osobní život, nechají čtenáře nahlédnout i pod pokličku svých osudových vztahů. Přečteme si také úvahy o tom, jak oba o biatlonu přemýšlí, co pro ně znamenají vlastní a bratrovy úspěchy nebo jak se liší jejich tréninkové návyky. Bratři odhalují koníčky a dovednosti, o kterých jsme dosud nevěděli. Zajímavá je i část, ve které se řeší, jakou změnou povahy a temperamentu Johannes během let prošel, zatímco Tarjei i ve svých 34 let nadále zůstává tím neposedou, kterého nejvíc baví vymýšlet lumpárny.
Bøovi se společně s Lønnebotnem nebáli ani kontroverznějších témat, jako je doping nebo někdy komplikovaný vztah s norským svazem. Na druhou stranu je trochu škoda, že zatímco z jejich prvních let ve Světovém poháru se toho dozvíme hodně, některé významné závody z nedávných let jsou popsány jen velmi stručně nebo z knihy zcela vypadly. Prostor přitom byl, bratři mohli mezi vyprávění o svém životě a úvahy vsunout i nějakou perličku ze Světového poháru. Pár stránek navíc by knize rozhodně neuškodilo. V případě Tarjeiho to působí, jakoby od roku 2015 do roku 2020 ve Světovém poháru vůbec nefiguroval.
Otázkou také je, zda se legendární bratrská dvojice s napsáním knihy neukvapila. Norský originál totiž vyšel na podzim roku 2021, jen pár měsíců před olympijskými hrami v Pekingu. Tarjei a Johannes tak sebe i čtenáře připravili o dost možná nejzásadnější kapitolu svého příběhu, poslední společnou olympiádu, která pro ně navíc skončila velkým úspěchem. Na druhou stranu ten dojemný závěr, ve kterém Johannes děkuje svému staršímu bratrovi, má taky něco do sebe. Navíc, co my víme, třeba Bøovi chystají pokračování, ve kterém se s námi o detaily z jejich pohádkové cesty do Číny podělí. Touto knihou bratři zaběhli velmi slušný sprint, jednomu trestnému kolu se ale nevyhnuli.
