Slavné éry: Slovenky jako sběratelky světových medailí

Slovenský biatlon, to není jen Anastasia Kuzminová. Ještě před úspěchy rodilé Rusky tu byla generace Slovenek, která pravidelně bojovala o nejvyšší příčky. Jednou z ústředních postav byla Martina Halinárová-Jašicová, mimo jiné stříbrná medailista z mistrovství světa.

Začalo to u Halinárové-Jašicové

Byla to Martina Halinárová-Jašicová, která odstartovala skvělé období slovenského biatlonu. Jako 19letá se v sezóně 1992/93 ve vytrvalostním závodě v Östersundu radovala z premiérového vítězství. Díky dalším dobrým výkonům skončila v celkovém hodnocení na 8. příčce.

Odměnou jí byla možnost skládat slib za slovenské sportovce na olympiádě v Lillehammeru. Nezklamala ani na tratích, když skončila 6. ve vytrvalostním závodě a 15. ve sprintu. Tam ji o tři příčky předčila o dva roky starší krajanka Soňa Mihoková.

Rodí se silná štafeta

V sezóně 1994/95 už Slovensko poskládalo velmi kvalitní štafetu. Přibyla do ní věková vrstevnice Halinárové-Jašicové Anna Murínová a také o rok mladší Erika Lehotská. Tato čtveřice si dvakrát dojela pro čtvrté místo, z toho jednou na Mistrovství světa v Antholzi.

Smolařkou šampionátu byla Soňa Mihoková, která byla čtvrtá i ve sprintu a také na Světovém poháru v Bad Gasteinu. To Martina Halinárová-Jašicová v Lahti podruhé v kariéře zvítězila.

Mihoková ji ovšem napodobila hned v dalším roce, když kralovala sprintu v Hochfilzenu. Navíc byla třetí ve vytrvalostním závodě v Oslu. Logicky se tak od ní čekalo hodně i na domácím Mistrovství světa v Osrblie 1997. Nezklamala, byla čtvrtá ve sprintu i v týmovém závodě s Halinárovou-Jašicovou, Annou Murínovou a Marcelou Pavkovčekovou.

Slovenský zázrak v Naganu

Pro české fanoušky je Nagano synonymem hokejového úspěchu, pro slovenské fanoušky biatlonového úspěchu. V památném sprintu obsadila Soňa Mihoková 4. místo, Martina Halinárová-Jašicová 7. a Anna Murínová 9.

Ve štafetě se tak čekal útok na medaili, zvlášť když Slovenky po polovině závodu vedly. Pak ale nezvládla svůj úsek Tatiana Kutlíková a byla z toho „jen“ 4. příčka. Jako by Mihoková na velkých akcích tuto pozici přitahovala.

Stříbro z mistrovství světa

Sezóna 1998/99 byla galapředstavením Martiny Halinárové-Jašicové. Na Mistrovství světa v Kontiolahti byla nejdřív 7. ve sprintu a pak vybojovala stříbro ve stíhacím závodě. Hromadný start už se jel v Oslu, kde Slovenka brala 5. pozici. Krom toho si odvezla ze zámořských štací Světového poháru dvě 3. příčky.

V dalším ročníku zase excelovala štafeta, která si čtyřikrát dojela pro 4. pozici. Krom tradičního tria byla třikrát její členkou Marcela Pavkovčeková a jednou Tatiana Kutlíková. Ve Světovém poháru byla nejlepší Slovenkou 5. a 6. Murínová. Halinárová-Jašicová zase uspěla 5. místem na MS.

Štafeta na pódiu

Menší útlum přišel v ročníku 2000/01. Za zmínku stálo alespoň 10. místo Anny Murínové ve stíhací závodě na Mistrovství světa v Pokljuce. Další sezóna už ale byla znamenitá.

Opět se dařilo slovenské štafetě, která si na SP v Antholzi vybojovala 3. příčku. Na olympiádě v Salt Lake City z toho bylo 5. místo. U prvního úspěchu byla Kutlíková, u druhého Pavkovčeková.

Individuálně na tom byla nejlépe Halinárová-Jašicová, která si z USA odvezla 13. příčku. Tahounkou byla i v dalším roce na MS v Chanty-Mansijsku. Skončila tam 6. a 7., Soňa Mihoková zase 9.

Dozvuky úspěšné generace

S postupujícím časem dobrých výsledků Slovenek ubývalo. Vůbec poslední pódium získala v sezóně 2003/04 na SP v Antholzi Anna Murínová. O rok později zase na Mistrovství světa v Hochfilzenu uspěla 6. štafeta.

Jako loučení úspěšné generace lze brát olympijský ročník 2005/06. V Turíně dosáhla na nejlepší výsledek 16. Martina Halinárová-Jašicová, ve Světovém poháru se zase vedlo jednou 8. Marcele Pavkovčekové.

Pro Pavkovčekovou to byla tečka za kariérou, spolu s ní ji udělala i Anna Murínová. Jen o rok si prodloužila kariéru Soňa Mihoková. Nejdéle vydržela Martina Halinárová-Jašicová, která ještě absolvovala olympiádu ve Vancouveru.

Foto: Martina Halinárová-Jašicová (Autor: Lars Falkdalen Lindahl, pod licencí BY)