I v roce 2021 psal biatlon nezapomenutelné příběhy, pro někoho velmi příjemné, pro někoho méně. Mluvilo se především o norských závodnících. Nesmazatelně se však tento rok zapsal i do dějin českého biatlonu.
Dokonalá pomsta Tiril Eckhoffové
Zlomovým byl pro Tiril Eckhoffové už rok 2020. V klíčových momentech však tehdy selhala. Naprosto propadla na MS v Antholzi, nervy na uzdě neudržela ani při závěrečné střelbě sezóny 2019/20, kdy sahala po velkém křišťálovém glóbů. Ten po jejím kolapsu ukořistila Dorothea Wiererová. Na tyto nezdary dala norská hvězda rychle zapomenout a letos to byl úplně jiný příběh. V Pokljuce vybojovala Norka dvě individuální zlata a jeden bronz. Medailově uspěla ve všech třech štafetách. Spanilou jízdou si pak dojela i pro svůj první velký křišťálový glóbus, v celém ročníku ovládla hned 13 závodů a kromě velkého glóbů jí do klína spadly i dva malé. V historických tabulkách již dýchá na záda Tore Bergerové, která byla pro Eckhoffovou velkým idolem.
Souboj ostříleného J. Bøho a nováčka Lægreida
Sturla Lægreid letos bavil biatlonový svět. Svou přesnou muškou a značně vylepšeným během dokráčel ke čtyřem zlatům z MS v Pokljuce, připsal si několik vítězství, v minulém ročníku žádný jiný biatlonista nezvítězil vícekrát než tento nováček. Lægreid tak až do posledního závodu pořádně zatápěl svému mnohem zkušenějšímu a slavnějšímu krajanovi Johannesi Bømu v boji o celkové prvenství. Před posledním soubojem byl dokonce virtuálně ve žlutém právě Lægreid. Pro tento klíčový den si však připravil svou nejhorší střelbu za celou sezónu a dojel osmý. To J. Bø skončil bronzový, což mu přineslo třetí křišťálový glóbus v řadě. Ani Lægreid nezůstal bez křišťálu, ve své premiérově sezóně ve Světovém poháru ovládl hodnocení stíhaček a vytrvalostních závodů.
Odchod německých velikánů
V tichosti se letos s biatlonem rozloučili dva veleúspěšní němečtí biatlonisté, Simon Schempp a Arnd Peiffer. V lednu svůj odchod oznámil Simon Schempp, který se poslední dva roky výsledkově trápil a marně se snažil znovu nalézt svou starou formu. Větší ranou pro německé fanoušky bylo nečekané rozhodnutí Arnda Peiffera. Peiffer se s biatlonem rozloučil v březnu ještě před poslední zastávkou v Östersundu, v posledním závodě přitom mohl zabojovat o svůj první malý křišťálový glóbus. Loučit se však takovými výsledky, jaké ve své závěrečné sezóně předváděl Peiffer, se jen tak někomu nepodaří. V Pokljuce vybojoval stříbro v individuálu, v prosinci ovládl závod s hromadným startem, ve svém posledním štafetovém závodě napomohl k německému vítězství po čtyřletém čekání. Peiffer od biatlonu neodešel úplně, stal se z něj expert pro televizi ARD.
Křišťálový glóbus Tarjeiho Bøho po 10 letech
Psal se rok 2011, když Tarjei Bø zvedl nad hlavu velký křišťálový glóbus a dva malé. I v dalších deseti letech sbíral několik úspěchů, přidával medaile ze světových šampionátů, spolu s norským týmem dominoval štafetovým závodům. Na další křišťálový úspěch však stále čekal. Dlouhé čekání T. Bø ukončil letos v březnu. Do posledního hromadného startu nastupoval v červeném trikotu, měl však v zádech několik soupeřů, kteří neměli daleko k tomu, aby mu glóbus uloupili. Jedním z nich byl jeho mladší bratr Johannes. J. Bø byl v cíli třetí, v tom případě musel být T. Bø nejhůře devátý, aby glóbus získal on. Právě z devátého místa odjížděl po závěrečné střelbě a v posledním kole ukázal, že je správný bojovník, který se nikdy nevzdává. Do cíle přijel jako šestý a po deseti letech si v rukou potěžkal křišťálový glóbus. Sám pak na svém instagramovém účtu přiznal, že ho to potěšilo více než sám očekával.
Debut Stiny Nilssonové ve Světovém poháru
V roce 2020 se olympijská vítězka v běhu na lyžích rozhodla přesídlit k biatlonu. A hned za rok se dočkala debutu mezi nejlepšími světovými biatlonistkami. Své premiérové účasti ve Světovém poháru se dočkala v domácím areálu v Östersundu. Hned při svém prvním závodě si připsala nemalé body. Ve sprintu skončila 26., ve stíhačce své umístění ještě o čtyři příčky vylepšila. Ve Světovém poháru se objevuje i v letošní sezóně a stala se součástí elitního švédského týmu. Ve stíhačce v Hochfilzenu poprvé pronikla do elitní desítky, v Le Grand-Bornand se zase premiérově kvalifikovala do závodu s hromadným startem. Uvidíme, jestli v Pekingu přidá ke svým běžeckým olympijským medailím i ty biatlonové.
Pád, který (ne)zastavil Emiliena Jacquelina
Tradiční exhibice v norském městě Sandnes se měl účastnit i Emilien Jacquelin. Ten si však po příjezdu do Norska zlomil zápěstí při pádu na kole a soustředění v Norsku pro něj skončilo. Jacquelin nepřišel jen o norské soustředění. Pád jej připravil o tři týdny tréninku, k přípravě se pak Francouz vracel pozvolna. Nějakou dobu mu byla dovolena jízda na kolečkových lyžích jen s jednou hůlkou, malorážku vzal do rukou po více než měsíční pauze. Před sezónou tak panovaly obavy o jeho formě v olympijském ročníku. Na Jacquelinově výkonnosti však není žádné zranění znát. Na trati patří vždy k nejrychlejším, terče kosí stejně rychle jako v předcházejících sezónách. Před vánoční pauzou se již čtyřikrát probojoval na stupních vítězů. V posledním letošním závodě si navíc splnil sen. Před domácími tribunami opanoval hromadný start a v novém roce se bude po trati v Oberhofu prohánět ve žlutém. O jeho letních patáliích už není ani vidu ani slechu.
Návrat diváků na tribuny v Östersundu a Le Grand-Bornand
Od března roku 2020 závodí biatlonisté před prázdnotou zejícími tribunami. Letošní ročník měl být jiný. Přítomnost fanoušků slibovali pořadatelé všech zastávek a biatlonoví příznivci skupovali vstupenky. Na úvod sezóny si závodníci připomněli, jaké to je sestřelovat terče za doprovodu zvukových kulis z řad publika. Pro některé biatlonisty (např. Sturla Lægreid či Stina Nilssonová) to byla premiéra, při které obstáli. O týden později v Hochfilzenu bylo vše jinak a biatlonisté se stejně jako loni žádných ovací nedočkali. Vše si naplno vynahradili před Vánoci v Le Grand Bornand, kde zaplněné tribuny hnaly závodníky vpřed. Bouřlivá atmosféra, která ve Francii panovala, však může být opět na delší dobu poslední vzpomínkou na přítomnost fanoušku na tratích a na stadionu. Při pohledu na lednové zastávky a současnou pandemickou situaci je totiž patrné, že se žádná velká změna oproti loňskému ročníku nekoná. O to více se zážitky, které si biatlonisté z Francie odvezli, vryjí do paměti.
Hořký konec sladkého roku pro Johannese Daleho
Sport nepíše jen radostné příběhy, ale občas umí být i krutý. Své o tom ví Johannes Dale, který se na vlastní kůži přesvědčil, jak ošemetné může být norským biatlonistou. V únoru se na světovém šampionátu radoval ze dvou individuálních medailí, prosazoval se ve Světovém poháru, vždyť v celkovém pořadí obsadil páté místo. Asi málokdo by si tehdy tipoval, že to bude právě Dale, na koho zbyde černý Petr při olympijské nominaci. Ještě na podzim byl jednou z tváří focení olympijské kolekce, na začátku zimy se však svými nepřesvědčivými výkony o vysněnou olympiádu připravil. V žádném z úvodních čtyř závodů sezóny neproniknul do elitní dvacítky a putoval do IBU Cupu. Ani tam se však střelecky nechytil a dveře Světového poháru pro něj zůstávají i nadále zavřená. Místo něj září Filip Andersen a Sivert Bakken, který se po operaci srdce usadil v norském áčku. Dale ve svých 24 letech nemusí ztrácet hlavu, za čtyři roky může být při svém talentu jednou z hvězd olympiády v Itálii.
Zlatá Markéta Davidová
Ani v českém biatlonu nebylo v roce 2021 o zajímavé momenty nouze. Nejdůležitějším okamžikem se bezesporu stalo Mistrovství světa v Pokljuce. Markéta Davidová si zde vyjela svou první individuální seniorskou medaili. A to hned zlatou. Šampionát přitom pro českou reprezentantku nezačal vůbec dobře. Česká smíšená štafeta, jíž byla Davidová součástí, brala 11. místo. Dobré výsledky pro Davidovou nepřinesly ani úvodní dva individuální závody. Ve sprintu jí se čtyřmi omyly patřila až 44. pozice. Ve stíhačce opět minula čtyři terče, i tak se ale posunula na 32. příčku. Tyto nepříliš povzbudivé výsledky však Davidovou neodradily. Po dvoudenní pauze přišel její životní závod. Ve vytrvalostním závodě byla přesná ve všech dvaceti ranách, rychle běžela a odměnou jí byla zlatá medaile. Když se jí zlato zablesklo na krku a rozezněla se česká hymna, Davidová se neubránila slzám. Biatlonoví příznivci později zvolili právě tento okamžik jako tím vůbec nejemotivnějším minulé sezóny.
Konec jedné éry českého biatlonu
Veronika Vítková, Gabriela Koukalová, Jaroslav Soukup, Michal Šlesingr a Ondřej Moravec. Tato pětice stála za biatlonovým boomem v Česku v posledních letech. Letos v březnu se s biatlonem rozloučil poslední z této pětice. Ondřej Moravec. Biatlonu dal sbohem na domácím stadionu v Novém Městě na Moravě. Kvůli koronaviru si sice svůj poslední závod odbyl před prázdnými tribunami, v cíli však na něj čekala jeho rodina a nejbližší. Při jeho rozlučce tak na tvářích ostatních českých reprezentantů, Moravcových nejbližších i samotného Moravce nechyběly slzy dojetí. Odchovanec z Letohradu byl jedním ze strůjců největších úspěchů českého biatlonu. Se třemi olympijskými kovy je vůbec nejúspěšnějším českým závodníkem v této disciplíně, na krk si pověsil i několik medailí z mistrovství světa. Byl rovněž nedílnou součástí českých štafet. Nyní již tyto otěže plně převzala nastupující generace, před kterou stojí nelehký úkol. Navázat na zlaté roky generace předchozí.
