Foto: Alexander Os (Autor: Frank Hamm, pod licencí BY-NC-ND)
Před měsícem oznámil 36letý Nor Alexander Os odchod do biatlonového důchodu. Vrcholné závody objížděl celých 14 let, a tak je na co vzpomínat.
Pravák, co střílí nalevo
Os pochází ze severu Norska, z městečka Fauske. K životu si však spolu se svou rodinou vybral ještě severněji položené Tromsø. Ve městě, kde průměrná maximální teplota nepřesáhne 5 °C, měl samozřejmě ideální podmínky k zimním sportům. A tak v roce 1997, až ve svých 17 letech, začal s biatlonem.
Už na začátku se Os od ostatních biatlonistů odlišoval. Oproti většině totiž střílel nalevo, i když je pravák. Je to proto, že špatně vidí na pravé oko.
Vládce Evropského poháru
Vzhledem k pozdnímu příchodu k biatlonu se Os v juniorských letech moc neprosadil jen jednou dostal od trenérů důvěru na Mistrovství světa juniorů, kde se neprosadil. Mnohem lepší byl jeho nástup do Evropského poháru (dnešního IBU Cupu) v sezóně 2002/2003. Dojel dvakrát druhý, z toho jednou v rámci Mistrovství Evropy.
I další sezónu strávil Os v druholigovém seriálu a opět se mu vedlo skvěle. Přidal další dvě stříbrné medaile z ME a celý Evropský pohár vyhrál.
Mistr Evropy
V sezóně 2004/2005 už Alexander Os právem dostal pořádnou příležitost ve Světovém poháru. Absolvoval prakticky celou sezónu, třikrát se probojoval do TOP10 a celkově skončil 34.
Rok 2006 přinesl Osovi první velké vítězství. Na Mistrovství Evropy v Arberu nenašel přemožitele ve vytrvalostním závodě. O druhé zlato sebe a své kolegy připravil trestným kolem v nakonec bronzové štafetě.
Trestná kola s jednou lyží
Evropské šampionáty Norovi skutečně vycházely, což se ukázalo i v sezóně 2006/2007, kdy byl v Bansku součástí stříbrné štafety. Větší úspěch však přišel o pár dnů později. Ve sprintu v Lahti Os nestačil pouze na Raphaëla Poiréeho, a tak se premiérově podíval ve Světovém poháru na stupně vítězů.
V další sezóně to u Ose cinkalo více. Dvakrát vyhrál závod SP s mužskou štafetou a jednou s mixem. Sám obsadil třetí příčku ve stíhačce v Pchjongčchangu. Diváky pak pobavil doma na Holmenkollenu, kde absolvoval dvě trestná kola pouze s jednou lyží.
Třetí na světě
Už první klání sezóny 2008/2009 naznačilo, že se bude jednat o Osův životní ročník. Vy vytrvalostním závodě v Östersundu totiž dojel druhý. Když přidal další dvě indviduální pódia v Hochfilzenu, bylo jasno: Poprvé se dostane do nominace pro velkou akci.
Mistrovství světa v Pchjongčchangu dopadlo pro norského vousáče pohádkově. Nejprve ho mohlo trochu mrzet čtvrté místo ve sprintu, když se před něj dostali pouze jeho krajané. Z následné stíhačky už ovšem vytěžil bronz, svou první velkou medaili.
Mistr světa se štafetou
Vytoužené olympijské účasti se Os dočkal v roce 2010. Ve Vancouveru obdržel pouze jednu příležitost a s tou se příliš dobře nepopasoval. Vytrvalostní závod zakončil jako 28.
Po indviduální stránce Osovi moc nevycházela sezóna 2010/2011, její vnímání však musel změnit po Mistrovství světa v Chanty-Mansijsku. Byl totiž členem zlaté štafety.
Ústup
V letech 2011 až 2014 se Os ve Světovém poháru prakticky neobjevoval, musel vzít za vděk občasným slušným výsledkům v IBU Cupu.
Alespoň menší vzpomínky na staré dobré časy se dostavily v ročníku 2014/2015. Os se konečně více objevoval ve Světovém poháru a dokonce si vyjel jedno stříbro se štafetou.
Zámořské loučení
Poslední sezónu si norský veterán osladil výjezdem do zámoří. V Canmore si vyjel spolu se smíšenou štafetou třetí příčku, sám pak skončil devátý ve sprintu. Svou kariéru uzavřel 31. pozicí ve stíhacím závodě v Presque Isle.
Alexander Os si zkrátka řekl, že je potřeba pozměnit si priority. V červenci očekává narození druhé dcery a také se věnuje novému zaměstnání. Stal se ředitelem laufařského závodu Reistadløpet.
V historii biatlonu bude mít Os pevné místo i přesto, že zůstal ve stínu slavnějších kolegů z norské reprezentace.
