Foto: Anton Šipulin (© Jerry Kokesh/biathlonworld.com)
Na tratích působí poměrně chladně. Zdání však klame. Anton Šipulin Šipulin se v rozhovoru pro Biathlonworld.com rozpovídal kromě biatlonu i o rodině, synovi nebo své nadaci.
Začátek sezóny asi nebyl takový, jaký jste očekával. Co v prosinci dělo?
Upřímně, začátek sezóny byl takový uvolněný. Zvlášť, když si vezmete, že jsme v létě tvrdě trénovali, abychom dosáhli dobrých výsledků. Ale to je biatlon. Někdy to po psychologické stránce nevychází tak, jak byste čekali. Nevypořádal jsem se s tím nejlíp a to je možná ten důvod. Také si myslím, že jsem až moc usiloval o to, abych bojoval s Martinem Fourcadem o vítězství ve Světovém poháru. Každopádně je to zkušenost, ze které bych se měl poučit. Doufám, že se letošní porážky přemění v dalších měsících ve výhry.
Vaším cílem bylo vyhrát velký křišťálový glóbus. Všichni ale vidíme dominanci Martina Fourcada. Je pro Vás překvapením, jak moc dominuje?
Vždycky jsem říkal, že je Martin velmi, ale opravdu velmi silný biatlonista. Letos nám to ukazuje celkem jasně. Uvědomil jsem si, že tuto sezónu zůstane neporazitelným a velký křišťálový glóbus je pro mě nereálný. Ale rád bych řekl, že bych si neodpustil, kdybych v jakémkoliv závodě souboj s ním vzdal. Jednou z Martinových silných stránek je psychika. Před startem mu nechybí sebejistota a vytěsní všechno z hlavy. Naopak já a další Rusové jsme nervózní a přemýšlíme o tom, že by nám to nemuselo vyjít.
Od Antholze se zlepšila Vaše střelba. Co za tím stojí?
Když mluvíme o střelnici, tak nemůžu říct, že bych se tam teď cítil nejlíp. Snažím se uklidnit se a nesoustředit se tolik na samotnou střelbu. Někdy to může být zrádné a můžete si říkat: Ano, můžu střílet líp. Pak ale zase psychicky spadnete dole. Po výkonech z minulé sezóny jsem měl velká očekávání. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli lidem, fanoušků, trenérům. Začal jsem přemýšlet o vítězství, ale někdy je špatně se tomu tak poddávat.
Pomohlo Vám narození syna? Že se třeba můžete zaměřit na něco jiného než jen na výsledky.
Teď je pro mě číslo jedna rodina a biatlon až číslo dva. Na druhou stranu si uvědomuji, že abych udělal něco dobrého pro mou rodinu, tak musím ze sportu vytěžit co nejvíc. Narození syna mi samozřejmě pomohlo. Hodně mi schází a většina mých myšlenek pak patří rodině. Jsem si ale jistý, že najdu vnitří sílu, abych zvládl obojí. Být dobrý otec, manžel i sportovec. Je tu spoustu pozitivních věcí. Třeba když máte nepovedený závod, neuspokojivý trénink nebo špatnou náladu. Pak se stačí podívat na fotku nebo video s mým synem a jste hned jinak naladěn.
Jak se synovi daří?
Všechno je v pořádku. Dobře jí, dobře spí. Opouštět domov pro mě je těžší a těžší. Manželka a syn mi ale pomůžou se s tím nějak vyrovnat.
Moc lidí neví, že se skrze Vaši nadaci věnujete osiřelým dětem. Je to hezký pocit, když můžete sdílet vlastní úspěchy?
Samozřejmě se chci podělit o úspěchy. Pro mě je důležité pomáhat dětem, hlavně sirotkům. Je několik důvodů, které vysvětlují mou cestu k charitě. Když jsem vyrůstal, neměli jsme moc sportovního vybavení. Museli jste o to bojovat. Vaši rodiče museli udělat hodně pro to, aby sehnali nové lyže. Po Olympiádě ve Vancouveru jsem navštívil několik sirotků a to bylo klíčové po mé rozhodnutí. Teď už si nedovedu představit život bez charity.
Od norským biatlonistů se bude na domácím MS hodně čekat. Překvapilo Vás, že kromě bratrů Bøů měsíc nezávodili?
Někdy se něco podobné dělá i v ruském týmu, ale osobně se mi to nelíbí. Po měsíci bez závodění už nemusíte ukázat dobré výsledky. Ale Norové jsou chytří a ví, co dělají. Myslím, že pro Oslo připravují něco speciálního.
A vy chystáte něco speciálního pro MS?
A kdo ne? (usmívá se)
Kdyby Vám někdo řekl, že můžete na MS vyhrát jen jednu medaili, která by to byla?
Chtěl bych vyhrát sprint, protože je to první závod a kdybych ho vyhrál, tak bych se mohl uvolnit a zbavit se nervozity. Taky bych řekl hromadný start, ale to je až poslední závod a tak dlouho bych nemohl čekat.
Jaké jsou Vaše tři oblíbené věci?
Rodina, rybolov a biatlon.
Zdroj: Biathlonworld.com / Jerry Kokesh
